Předehra tragédie začala 23. prosince, kdy strojvedoucí Ambroz Růžička a topič Štefan Adamec uháněli ze Štúrova do Prahy a cestou podle soudního spisu vypili 2,5 litru vína. V Praze převzali zpáteční rychlík a opilí vyjeli směr Bratislava.

V Hrušovanech u Brna i ve Vranovicích jim výpravčí dával návěst, aby nespěchali, protože před nimi jel zpožděný osobní vlak. Ten musel před Šakvicemi zastavit, jeho trasu totiž křížil vlak do Prahy.
Na hradle Obecní pole proto vstříc rychlíku zářilo červené světlo, zakazující jízdu do úseku se stojícím vlakem. Marně. Na lokomotivě se spalo, vlakvedoucí u záchranné brzdy se zrovna díval do dokumentů.
V 1.06 hodin na Štědrý den rychlostí 86 kilometrů vletěla rychlíková lokomotiva do konce osobního vlaku. Výsledek? 106 mrtvých, 102 zraněných. Zničených devět vozů osobního vlaku, dva vozy rychlíku, poškozená lokomotiva a další vůz.
Hasičku Jarmilu Kostrhounovou ze Staroviček vzbudila o půl druhé v noci siréna. Měli vyjet na nádraží do Šakvic. Tam je liduprázdné nádraží utvrzovalo v názoru, že jde o cvičení, ale naděje vzala záhy za své. „Přiběhl nějaký člověk, že máme jet dál, po silnici k Popicím. Pak už jsme slyšeli křik a nářek zraněných. Tři chlapi vzali z auta nosítka, popadla jsem čtvrtou rukojeť a šli jsme nosit lidi z vlaku nahoru na svah. Bylo to přes křoví s trním, další hasiči nás lanem tahali do kopce,“ vzpomíná hasička a ještě osmapadesát let po události se jí do očí derou slzy.
Ve vlaku jel Vítězslav Kostrhoun, bratranec manžela záchranářky. „Chytil jsem ho na poslední chvíli, nastoupil jsem do posledního vozu, ale cestou jsem prošel soupravou dopředu, abych v Zaječí vystoupil tam, kde mi stálo kolo. To mi zachránilo život,” vzpomíná na osudnou noc.
V archívech k šakvické události nejsou fotografie, Státní bezpečnost důsledně dbala na to, aby nikdo tragédii nezvěčnil.


Zdroj: Právo (miv)